Freeride Kitzsteinhorn

Reportík ze „zkurvenýho frýýýrajdu“ 13.12.2012 – 16.12.2012 , aneb výborná předvánoční pohodička, aneb nové obzory pro pár ovcí – Beee (zasvěcení vědí)

Jestli se ptáte proč tak sprosté slovo tak vysvětlení se dočtete níže.

Jako všechno i tento nápad vyjet jakožto defakto nelyžař na freeride kurz s lavinovým kurzíkem se zrodil v hospodě. Slovo dalo slovo , našlo se pár dalších neumětelů a pár umětelů a s mírným rizikem, že vánoční svátky mohou někteří z nás strávit v nejlepším s nohou či v rukou v gipsu na gauči u televize a v horším případě někde po špitálech se 13.12. vyrazilo směr Kitzsteinhorn (Kaprun).

Musím podotknout, že logisticky náš guru a lektor Libor vše zmáknul a vyplánoval dokonale, takže odjezd z pražského Strahova první skupinka zmákla bez sebemenšího zpoždění a problémů. Cesta uběhla celkem rychle a první skupinka 4 (3 ovce a 1 lektor) dorazila kolem 9té na místo. Konkrétně do vesničky Walchen, kde bylo zajištěno špica ubytko u místního instalatéra. 2 lůžkové pokojíčky s koupelnou společnýma prostorama a s balkonem s výhledem na kýčovité Alpské masivy.

Zbývající členové měli dorazit kolem ½ noci tak jsme po dohodě rozhodli, že čekat s prvotní teorií na ně nebudeme a jali se teoreticky objevovat funkce lavinových vyhledávačů a vůbec povinného lavinového vybavení. Zpočátku někteří lépe chápali otevírání rumové zásoby, ale nakonec prvotní seznámení proběhlo k prospěchu věci a usínat jsem šli s dobrým vědomím, že ten hluboký prašan zas takový problém nebude a kdyby se nám něco náhodou stalo tak máme přeci prvotní lavinový kurzík. Problém by mohl nastat – kdyby se opravdu něco stalo jak bychom to zvládli bez dostatečné dávky rumu. Zbývající 2 členové dorazili opravdu kolem ½ noci ale to již zbývající osazenstvo spalo, tak seznámení proběhlo u snídaně. Zvyklosti na ranní pohodu museli jít stranou, poněvadž harmonogram byl daný a začínalo se první ranní lanovkou nahoru. Naložit vercajk, zkontrolovat vybavení batohů, zvolit adekvátní oblečení a hurá do toho.

První den počasí celkem přálo, sice občas fouklo, ale i sluníčko nám ukazovalo svoji přívětivou tvář. S mírným problémem s velikostí bot jsme se poprali a start kurzu začal. Rozcvička a pár prvních pojezdů na krásném manšestru. Zde jsme defakto celý den probírali různé techniky ježdění v hlubokém sněhu – co na tom, že to bylo na vyhlazeném manšestru. Alibisticky jsme se domnívali, že to takový problém nebude a proč vlastně takový kurzik absolvovat když nám to skoro hned šlo. S tímto vědomím jsme přečkali obídek v místní občerstvovně a poté nabiti základními znalostmi jsme poprvé vyrazili do hlubšího sněhu. Rázem přišlo pro část osazenstva zásadní procitnutí. Zjištění že manšestrová pista není to samé jako cca ½ metru prašanu bylo kruté. To co jsme dopoledne sjeli na pistě za 30 vteřin , jsme někteří z nás sjeli i za cca 30 minut. Rázem se bez ohledu na podnebí oteplilo. Ono vstávat každých 10m z hlubokého sněhu a to opakovaně bylo dosti náročné. Nutno podotknout, že ne všichni se s tímto terénem trápili. (Video ledacos osvětlí). No nakonec i ti nejhorší z nás nakonec freeride svah sjeli a dokonce s výborným uspokojujícím pocitem, že nyní už to bude jen lepší. Tak hurá na vlek a zase do svahu. Posadit se do frýrajd posedu a hurá dolu černou sjezdovkou. Pro některé zásadní očekávaný progres nenastal ani při druhé jízdě , tak jsem se šel motivovat uměním na normální pistu (ano onou černou ovcí byl pisatel článku). Zde jsem opět došel k závěru, že to přeci nemůže být takový problém, akorát zase bylo blbé jezdit na upravených sjezdovkách s batohem vybaveným lavinovou sadou. Sraz dole u lanovky, pokec – bez pivka, poněvadž lektor byl tvrdý a své peníze si chtěl zasloužit tak nás vyhnal na 3tí ten den poslední svah. Nakonec jsme jej všichni s menším či větším progresem sjeli. Plni dojmu z prvního dne jsme se se zastávkou v obchodáku, kde se nakoupili pivní zásoby na večerní teorii vrátili do pensionu. V autě došlo k dalšímu procitnutí a to, že to freeride lyžování poměrně zásadně unavuje. Někteří z nás (možná jen já) si nedovedli představit, že zítra bude toto utrpení pokračovat. Na druhou stranu ale musím říci, že pocit když jsem nepadal a jel jsem (ano i takové momenty byly) byla famozní. Proto vznikla v nadpisu uvedená hláška o zkurveným frýrajdu, čímž jsem pobavil osazenstvo kurzíku. Nicméně plni optimismu a vyhlídek jsme se sešli ve společenské místnosti k promítání a výkladu teorie. Musím říci, že je to velice zajímavé vyprávění a absolvoval bych jej klidně i bez ježdění. Vybavenost Libora byla super nejen k praktickému využití, ale když vytasil projektor a začal presentovat tak nás usadil. Opět nás ubezpečil, že lepšího guru jsme zvolit nemohli. Tímto okamžikem se z nás stali ovce a svého lektora jsme následovali i do pekel lavinových svahů. Celým večerem se táhla diskuse co a jak a za doplňování  pitného režimu se zavelilo do hajan. Usnout nebyl problém pro nikoho. Zničená těla si řekla o relax sama.

Následující den (sobota) nás nepřivítala vůbec pěkným počasím. Nicméně vedoucí zavelil a ovce jej opět následovali na první kabinu směr vrchol. Ani tam počasí nebylo vhodné k apreski, nicméně alespoň jsme poznali i jinou stranu lyžování ve volném terénu. Opět rozcvička, pár rozcvičujícíh jízd na upravených sjezdovkách a poté hurá do terénu. Po nočním rozležení a uvědomění si nějakých chyb – a to i stálým upozorňováním Libora co děláme špatně nakonec nastala Nirvána. Ono to fakt funguje. Přiznávám, že styl nebyl vždy uplně ideální, ale poznání a požitek z jízdy byl neskutečný – pro některé kteří hluboký sníh neznali. Za stálého dozoru Libora jsme sjezdili všechny vrchní freeride svahy (až dolu se kvuli nedostatečným sněhovým podmínkám nedalo). S výborným pocitem, který byl podpořen obědem a pivkem jsme se dostali k lavinovému treninku, resp. jak použít včerejší teorii v praxi. Jen dostat se trochu mimo areál bylo celkem náročné, ale zase s výbavou horkého čaje to bylo lepší. Škoda jen toho hnusného počasí. Za vydatného fučení a sněžení jsme si vyzkoušeli dohledat zasypaného, tzn. vyzkoušení lavinové sondy, vyhledávače apod. Hlavně jsme si také vyzkoušeli nelehký pohyb v hlubokém sněhu. Připadali jsme si jak malé děti při hře na táboře, takže to celkem rychle uteklo. Dolu nazpět samozřejmě již jedině ve volném terénu. Ač to pro některé stále nebylo uplně ono, tak již několikráte zmiňovaný progres byl cítit a vidět u všech. S ústy od ucha k uchu jsme sjeli dolu, kde jsme si dali zaslouženě teplý svařáček, vlastně dva, nebo tři. Opět přes obchoďáček návrat do pensionku a další diskuse a hovory.

Neděle byla posledním dnem, ale počasí bylo tentokráte uplně luxusní tak jsme si ten den jali ještě pořádně užít. Výjezd opět jednou z prvních lanovek. Nahoře nás čekalo kýčovité alpské panorama. No rozcvičení, kontrola lavinových vyhledávačů a hurá rovnou do terénu. Sníh měl mírně jinou konzistenci a tím i jízda byla nejednou tak nějak lehčí. Neděle lze shrnout do věty, že to bylo famozní a kazil to jen fakt nutného odjezdu, který jsme co jsme mohli odkládali. Stejně tak i oběd byl odložen. Jezdili jsme nahoru a dolu a musím konstatovat, že i přes samozřejmé některé pády to byl den na který se sportovně nezapomíná.

V souhrnu se dá říci, že kurz pro začátečníky bych doporučil klidně i lyžařským analfabetům jako jsem byl já. Libor je machr a narve to do vás, poněvadž zná ten pocit jízdy a chce vám jej co nejdříve dopřát.

Díky