Gran Paradiso

Náš původní cíl mont blanc se díky počasí už před odjezdem začal měnit na náhradní variantu a musím říct, že to tak nakonec bylo dobře. Místo výstupu, který by pro nás možná nakonec znamenal jen zářez na pažbě,  jsem zažili nádherný výstup na méně frekventovanou horu. Ale od začátku. Celkem naši výpravu tvořilo 8 kamarádů a náš cíl byl nejvyšší hora Evropy cestou tří vrcholů. Nicméně vzhledem k podmínkám jsme tento plán už během cesty přehodnotili. A vůbec nám to nevadilo. Cesta z CR příjemně ubíhala a ve středu večer jsme dorazili do Chamonix, kde jsem měli základnu. Zde pak večer probíhá setkání s průvodci a tím pádem seznámení s Liborem. Na první pohled jsme věděl, že jsme v bezpečí J Po kompletaci vercajku a domluvě ohledně zítřejšího aklimatizačního výstupu následuje relax a odchod na kutě.

Ve čtvrtek ráno se přesouváme k nástupu aklimatizačního výstupu na Aiguille du tour (3 540m), což je pro nás spodní stanice lanovky J Po výjezdu kabinkou a následně sedačkou, kde můžeme obdivovat bikové trasy, se dostáváme k výstupu na chatu Albert Premier Refuge,  která nám slouží jako nocleh pro páteční výstup na samotnou Aiguille du tour. Odpoledne si dáváme v okolí chaty na přilehlém ledovci základní ledovcový výcvik. Pak nastává nejpříjemnější část a to aklimatizace v chatě. A po výborné večeři se pomalu přesouváme spát, abychom nabrali dostatek sil na zítřek. Chata je nově zrekonstruovaná, takže spaní je luxusní a navíc máme společnou místnost přesně pro 8 lidí. Snídaně je domluvená na 5:00, takže vyrážíme ještě za tmy. Vycházím všechny družstva zhruba společně, ale postupně se rozdělujeme. My s Kamem a Liborem šlapeme myslím druzí v pořadí. Během noci poklesla teplota, ale nic, co bychom nezvládli. Později na ledovci se už rozednívá, ale slunce dnes neuvidíme, šero střídá mlha a později i sněžení. Sám bych se asi už ztratil, ale Libor ví co dělá a míříme ledovcem nahoru. Mezitím si nasazujeme i do mlhy sluneční brýle, kdy mi pro pobavení několikrát vypadne sklíčko. Ale co bych pro povzbuzení kolektivu neudělal J Posledních 100 výškových metrů je lehké lezení. Zde se míjíme s Táňou, Santim a Honzou z prvního družstva. Sice mě mrznout prsty na nohách a klouže to, ale za námahu jsem odměněni nádherným výhledem s dohledností kolem 50m. Rychlé foto a už mažeme zpět. Dole se potkáváme s ostatními a zjišťujeme, že Monču zlobila výškovka, tak to raději otočila směrem dolů a Jirku s Tomášem zlobí koleno, takže dopadli podobně. Po občerstvení, míříme po turistické trase zpět na lanovku. Ještě si na sedačce vychutnáváme krásné počasí a jsme dole. Naštěstí jsem se mohl krýt batohem, takže mi ten prudký déšť tak nevadil.

V sobotu ráno se přesouváme tunelem pod Mont Blancem (podle GPS jsem teda na MB byli) na italskou stranu, kde budeme vycházet na náš cílový vrchol Gran Paradiso (4 061m). Parkujeme na konci údolí a po pěkné turistické trase stoupáme na chatu Rifugio Vittorio Emanuele, odkud budeme vyrážet druhý den nahoru. Na chatě jsem v dobrém čase, takže máme dost času na přivyknutí si na výšku. Čas trávíme průzkumem okolí a pak příjemným klábosením až do večeře. Po večeři jdeme na přidělenou buňku nabrat sil na zítřek. Snídaně je ve 4:00 a potom už v řadě bludiček stoupáme suťovištem směrem k ledovci. Před nazutím maček máme krátkou technickou přestávku a pak už ledovcem až na vrchol. Kromě ledového větru pod hřebenem vše probíhá podle plánu. Teda až na to, že mi odletěl papír od svačinky, což mě doteď mrzí. Nahoru dorážíme mezi prvníma, kde se míjíme s Jirkou, Santim a Táňou, kteří dorazili ještě o něco dříve. To, že jsme dorazili včas, se ukáže jako výhoda, protože se nezdržujeme v úzkém hrdle na malé římse, které se nedá jinak obejít. Nahoře se kocháme už opravdovými výhledy, protože máme slunečno, úplně bez mráčku. Stejnou cestu v perfektní náladě pak míříme dolů. Potkáváme ještě Monču, která i přes výškovku stoupá k vrcholu, klobouk dolů. Kamil ještě po cestě skáče na všechny čtyři, že prý viděl ten můj papír od svačiny J Na chatě si dáváme zaslouženou přestávku a občerstvení a sestupujeme dolů na parkoviště. Pak už jen přesun na základnu a příprava na cestu domů.

I díky Liborovi jsme tak zažili perfektní akci. A doufám, že se ještě někdy na horách potkáme!

Diky Marceli za reportík