Grossvenediger

19, 20, 21, 22.4. - pro někoho jen všední dny v kalendáři, pro nás čtyři určitě ne!

Je středa 17.00 a směna konečně skončila. Začíná souboj s časem, protože musím ještě dokoupit chybějící věci a nabalit se. Hodiny letí jak šílené, jen tak tak stíhám noční vlak do Pardubic, kde mám sraz s Jardou. Podařilo se, vyjíždím. Snad mám všechno?! 02.30 vlak se skřípěním brzdí. Nekonečná cesta se chýlí ke konci, konečně Pardubice. S úlevou vystupuji a přemýšlím, co dál. Nádraží bude na několik hodin mým domovem. Vítá mě nevytopená vstupní hala s děsně nepohodlnou dřevěnou lavicí, zabírám si své místo. Konečně svítá, šestá hodina je tu.

Před nádražím potkávám Jardu. Po letmém seznámení letí věci do kufru a vyrážíme pro Libora duchovního otce téhle akce. Po pěti minutách svižné jízdy zastavujeme před Liborovým domem. Nakládáme zbytek vybavení. Předávám Liborovi místo navigátora a hurá do Prahy pro Erika. Cesta rychle utíká, dvou litrový Passat v rukou zkušeného řidiče po chvilce zastavuje na Černém Mostě. Všude davy lidí spěchajících do práce. Jen jeden nezapadá, trpělivě vyčkává a pokuřuje ranní cigaretku. Velký batoh a lyže, to bude Erik. Poslední lyže s batohem a kufr je plný. Jsme všichni. Nabíráme směr Rakousko, pryč z toho všeho zmatku a shonu. Únava a potřeba spánku se hlásí, krátké mikrospánky mi zkracují cestu.

Kolem druhé hodiny odpoledne přijíždíme do kamenolomu v nadmořské výšce 900 m, cestu dál blokuje závora tvořená tenkým ocelovým lankem. Pro šikovné české ruce žádný problém. Během pěti minut je překonána, ale i tak odstavujeme auto kousek za ni na okraji cesty. Od teď už po svých! Nazout lyžáky, hůlky do ruky, lyže na batoh, batoh na záda. Vyrážíme vstříc dobrodružství. Cesta se před námi klikatí jako had a mizí v nedohlednu vysoko v horách. Slunce pálí a cesta pěkně utíká. Jako zpestření přeskakujeme zbytky lavin, tarasící naši cestu. Po hodině se objevuje první souvislá pokrývka sněhu. Konečně! Sundat lyže nasadit pásy, to je jiné kafe! Nádherné výhledy a čistý chladivý vzduch pomáhají udržet tempo výstupu, i když síly pomalu ubývají. Po chvilce stoupaní vidíme našeho chataře Emila se skútrem. Radostně ho přivítáme a rádi si necháme pomoct s vybavením. Odlehčení od batohů pokračujeme v túře na menší kopeček, za kterým se otvírá dlouhé údolí - "údolí lepivého sněhu". Odtud se necháváme táhnout na laně, což nám ušetří minimálně dvě hodiny.

Můžu říct, že výstup na chatu Kürsingerhütte 2550 m, byl celkem dost náročný. Trval sedm a půl hodiny, neobešel se bez čelovek a způsobil ne jeden puchýř. Večeře ale stála za to a pár loku Weissbieru taky. Do postele jsme padli vyčerpáním.

Páteční mlhavé ráno nás nenadchlo. Nebylo vidět dále než na tři metry, proto jsme vyrazili na menší aklimatizační tříhodinovou túru do sedla grat, východně od Kuersinger Huette ve výšce 3100m. Sjezd je opravdu těžší, všechno splývá, orientace je špatná a o pády není nouze. Odpoledne trénujeme záchranu z ledovcové trhliny a učíme se prusiky a jiné uzly. Je to fuška někoho zachránit! Odměnou za to je večeře, Weissbier a teplá postel.

Sobota ráno, konečně dobré počasí. Dáváme si lehkou snídaní a domlouváme se, že vyrazíme směrem na Grossvenediger. Doufáme v dosažení vrcholu, ale víme, že to bude souboj s časem. Čeká nás nově napadlý prašan a zrádný ledovec. Rychle se chystáme, čeká nás den D. Scházíme se před chatou a poprvé se nám naskýtá možnost prohlednout si okolí, výhledy jsou úchvatné, fotím si je. Zapnout lyže a další dobrodružství začíná. Nejprve stoupáme o 100m, abychom mohli sjet do údolí na ledovec. Vše je zářivě bílé a obrovské pláně lákají k prozkoumání. Po chvilce stoupání míjíme výstražnou značku ledovcového terénu. Místy používáme navázáni na lano, protože se v některých místech nedá vyhnout ledovcovým trhlinám. Hlavní práci odvádí Jarda a Libor, kteří určují tempo a hlavně prošlapávají cestu novým sněhem. Napadlo bezmála 30 cm. Po 5 hodinách se dostáváme do sedla mezi Klein a Grossvenedigerem. Zbývá posledních 250 m, jenže počasí se zhoršuje a vítr na hřebenu sílí, nejde pokračovat dál. Rozhodujeme se pro návrat zpět. Luxusní jízda prašanem a nádherné výhledy jsou odměnou za vynaloženou námahu. Všichni se už těšíme na dobrou večeři a lok Weissbieru po takové námaze. Večer nás Libor učí plánování túry. Nejvíc jsem si zapamatoval půl hodinovou pauzu po třech hodinách túry.

V neděli ráno nás čekalo překvapení. V noci napadlo dalších 30 cm nového sněhu, navíc pořád sněžilo, takže viditelnost nebyla dobrá. Proto jsme se rozhodli opustit chatu hned po snídani. Sestup trval pět hodin a cesta byla díky novému sněhu sjízdná až k autu. Jen kdyby ten sníh tolik nelepil! Ve zdraví jsme to všichni zvládli a vyrazili domů. Už teď se těším na další akci.

Díky chlapi za report a doufám, že jste byli spokojeni se závěrem sezóny.

Více fotek najdete zde: