Ledovcový kurz - Venediger II

Po úspěšném absolvování skialpových kurzů jsme se v naší malinké skupince rozhodli projít téměř všemi kurzy, které náš oblíbený guide (nyní již ofiko, ne „jen“ aspirant J ) pořádá…no a dalším krůčkem byl vybrán ledovcový kurz. Po několika týdnech domlouvání  jsme se shodli na termínu 5.-8.7.2012. Vzhledem k zahraničnímu pobytu Libora (na závěrečných zkouškách v Chamonix) byla domluva opravdu náročná (proto se omlouvám všem, že jsem je každou chvíli prudila nějakým infomailem). Nakonec jsme po několikadenní mailové korespondenci domluvili i odjezd v noci ze středy na čtvrtek. Ve středu dopoledne přišel překvapivý telefonát: Libor, který byl již na místě s předchozím kurzem, počítá, že ho vezmeme do auta na cestu zpět…s tím jsme ale nepočítali a do kufru by se nám jistě nevešel :-D Takže středa probíhala ve stylu: kdo vezme druhé auto? Nakonec nás zachránila Terka, která sebrala auto manželovi (ten od nás všech dostane jako bolestné alespoň lahvinku něčeho dobrého J).

Ve středu odpoledne přijíždí další člen výpravy na Mělník, aby s námi mohl posedět v restauraci Šatlava a naladit tak týmového ducha, kterého budeme zanedlouho potřebovat J.

Ve čtvrtek 5.7.2012 ve 3:00 se tedy scházíme u Meďoura, kde naložíme naše batohy a vybavení do aut a můžeme vyrazit na cca 8 hodinovou cestu na místo určení. Po cestě se neděje nic zvláštního (i když posádka auta s převážně ženským osazením by možná protestovala…ale reportík píšu já, takže tu můžu určité detaily vynechat :-D).

V 11:30 jsme na místě a již vidíme Libora, jak si užívá signálu, který je jen na parkovišti a pak až v sedle pod Venedigerem , a telefonuje jako o život. Převlékneme se do vhodného oblečení a taxíkem se necháváme vyvézt až ke spodní stanici nákladní lanovky. Bez jakýchkoli debat naložíme batohy na záda a vyrážíme na 1,5 hodinovou cestu k chatě Kürsingerhütte.

Po příchodu na chatu si Meďour uvědomuje, že jeho pocit dobře sbaleného batohu byl klamný…zapomněl si totiž u auta veškeré jídlo…no hold se některým ten kurz trochu prodraží…naštěstí my ostatní jídla máme dost, takže nikdo hlady neumře a podělíme se o něj mezi sebou J.

První večer si teoreticky zopakujeme, jaké vybavení bychom si měli pořídit, jak vytáhnout kámoše z trhliny a další užitečné věci. Následně si zopakujeme základní uzlíky (samozřejmě, že si většinu z předešlých kurzů nepamatujeme, ale znalosti oprášíme celkem rychle). Pak už nám jen Libor vypráví, jaký byl minulý kurz a jak musel poprvé vytahávat svého „klienta“ z trhliny. Trošku nás tím uklidní, protože přeci nemůže mít takovou smůlu a tahat v jednom týdnu 2 „klienty“…ale nechvalme dne před večerem…

Druhý den vstáváme v 5:40 (to je mi ale dovolená :-D) a po rychlé snídani vyrážíme směr ledovec. Dnes nás čeká (mimo jiného) praktický nácvik chůze na mačkách, brždění cepínem a záchrana z trhliny. Na hranici ledovce se rozdělíme do 2 družstev (já, Terka a Libor; kluci tvoří svou vlastní jednotku). Cestou k vhodné tréninkové trhlině se však někteří rozhodnou, že si to chtějí zkusit dříve, než budou mít natrénováno. Libor s Terkou si malinko nerozumějí při překračování jedné z mnoha trhlin a Terka tak zničehonic mizí z mého zorného pole, já nechápu, co se děje a jen koukám, jak Libor letí z kopce dolů a snaží se ubrzdit pád. Škoda, že byl na druhém břehu, neměla jsem tak možnost detailně prozkoumat, jak to vypadá v reálu, když se snaží někoho vytáhnout, ale i tak to byl jeden z nejsilnějších zážitků kurzu. Terku jsme dostali v pořádku ven za nemorálního cvakání fotoaparátu.

Po úspěšné záchraně nacházíme vhodné místo pro trénování chůze na mačkách. Po chvilce se však obloha zatáhne a my si pomalu uvědomujeme, že se blíží bouřka. Rychle se navážeme na lano a pádíme z ledovce. Poznámka, že až nám začne sršet cepín statickou elektřinou, máme batohy odhodit co nejdále, nás nijak nepovzbudí a všichni se jen modlíme, aby to nebyla potřeba. Po doslova doběhnutí na chatu Libor konstatuje, že to nebylo úplně klientské tempo (pozn. kdyby bylo, tak by byl zázrak, že má tolik klientů…málem jsme vypustili duši). Dáme si všichni po jednom loku slivovice a zalezeme na chvilku do hajan načerpat energii na další program. Odpoledne se vyčasí a my se tak můžeme vrátit zpět na ledovec a dokončit to, co nám bouřka překazila. Večer zjistíme, jak jsme na tom s orientací v mapě a kdo je kamarád s buzolou.

V sobotu je v plánu výstup na Gross Venediger. Budíček ve 4:40 není tak strašný, jak jsme předpokládali. V 5:55 vyrážíme plni očekávání, kdo zase hupsne do trhliny, podle našich poznámek z předešlého večera směr Velký Benátčan. Cesta nahoru plyne celkem rychle a k rozhodovacímu bodu (Venedigerscharte) se dostáváme o 45 minut dříve, než jsme očekávali. Zde řešíme dilema…my, ženská část výpravy, jsme unavené a vyčerpané, sotva dýcháme a klademe nohu na nohou…na druhé straně mužná část, která je naprosto v pohodě a těší se na vrchol. Co teď? Obrátit to nebo jít dál? Nakonec se rozhodujeme, že to ještě kousek zkusíme a kdyžtak se po chvíli otočíme. Naštěstí to není nutné. Vylezeme až k vrcholovému kříži a pořídíme pár fotek do rodinného alba J. Cesta po hřebínku v posledním úseku je (naštěstí) v mlze; až po příjezdu zjistíme, jak úzký hřebínek byl a proč nás chtěl mít Libor na laně na krátko J. Při cestě dolů se na laně prohodíme a na mě zbyde pozice prvního. Většinu trhlin a děr překonáme bez problémů…až na jednu. No tak přiznávám, že jsem Terce trochu záviděla její pád, tak jsem si to musela také zkusit…nejsem však asi tak odvážná a proto zapadám jen po pás (ale i tak mi to stačilo) J. Zbytek cesty na chatu probíhá poklidně. Po návratu chlapci (všichni!) zalézají do postelí. My s Terezkou si vaříme polévku a do postýlky zalézáme s plným bříškem. Po hodinovém dobíjecím spánku přichází vhodná chvíle pro večeři, po které navštívíme místní lezeckou stěnku, kde si zopakujeme sebezáchranu pomocí kladky a gardy. Před spaním dáme pivko, shlédneme videa natočená v průběhu kurzu a jdeme načerpat síly na cestu domů.

Ráno rychle pobalíme, kluci (až na Meďoura) vyrazí dolů po ferátce, my ostatní jdeme dolů po klasické turistické cestě, která se chvíli vine mezi pasoucími se krávami (ano, byl to pro mě zážitek vidět takhle blízko krávy J).

Martinové se k nám na cestu zpět nepřidají, rozhodnou se prodloužit si pobyt v Granatspitzegruppe. Libor, Petr, Terka a já dorazíme během „krásných“ téměř 10 hodin jízdy domů.

Co říci na závěr? Libor nezklamal, kurz byl jako vždy pohodový…naučili a zopakovali jsme si spoustu věcí a hlavně jsme si odpočinuli od každodenních povinností. Díky všem účastníkům…už se těším na další společnou akci! J Trhlinám a toustům zdar!

Katka

Díky Katko

Vice fotek a videí je zde: