Mont Blanc

 

 

 

Mont Blanc, nejvyšší hora Evropy. Sice jen o trochu větší než Kunětická hora u Pardubek, ale kdo by se tam nechtěl někdy podívat? Vždy, když jsem byl někde na treku, záviděl jsem horolezcům, že se dostanou "dál" než běžný turista. Jako amatér jsem si troufl aspoň na ferraty. Ty byly moc fajn, díky nim jsem si mohl vyzkoušet skutečné "lezení po horách" nebo třeba pohyb po ledovci. Od té doby jsem stále myslel na to, vyzkoušet si nějaký pořádný výšlap a zažít, jaké je to být horolezcem. Bylo mi jasné, že bez předchozích horolezeckých zkušeností můžu přemýšlet pouze o technicky nenáročných vrcholech. Cíle mám vždy nejvyšší, takže proč nezkusit rovnou Mont Blanc? Nepopírám, že jsem se tak rozhodl mimo jiné proto, že tenhle kopec pár lidí zná, takže tento výkon dokáží ocenit více, než mnohem těžší, ale méně známé, výstupy. I když mi přátelé nabízeli, abych lezl z nimi, chtěl jsem jako společníka certifikovaného průvodce. Někoho, kdo tam už byl a má toho dost nachozeno.

 

Můj dobrý známý, dlouholetý horolezec, mi jako průvodce doporučil Libora "Kožicha" Kožíška, což se ukázalo jako dobrá volba. Aby také ne, když je to také Pardubák. Během několika málo setkání jsme si ověřili, že výstup i bez předchozích horolezeckých zkušeností zvládnu, a rychle se na všem domluvili. Kromě samotného dvoudenního výstupu jsme si naplánovali ještě dvoudenní aklimatizační a tréninkový výstup na nedalekou třítisícovku Aiguille du Tour (3 540 m), jehož součástí bude základní výcvik pohybu na ledovci, pohybu na mačkách a práce s cepínem.

 

Čekaly nás tedy 4 dny poctivého stoupání a klesání. Abychom vše hezky stíhali a kvůli aklimatizaci strávili co nejvíce času v co nejvyšší výšce, potkali jsme se na místě už den předem a u piva probrali konkrétní plány. Kdy a kde se ráno sejdeme, co na sebe, co s sebou, co nechat v údolí a tak podobně. Ráno jsme vyrazili na chatu Albert Premier, která stojí hned vedle ledovce Glacier du Tour. Ubytovali jsme se, hodili do sebe rychlý oběd a vyrazili trénovat na ledovec. Kromě povinného uvazování jsem si vyzkoušel chůzi na mačkách v různých sklonech, chůzi na bočních i předních hrotech a používání cepínů. Zaujalo mě, jak zabodnutí maček i cepínů jen na pár milimetrů stačí k tomu, aby mě udržely na stěně z čistého tvrdého ledu.

 

Pobyt na horských chatách má svoje kouzlo. Během dne byla chata plná horolezců, takže byla cítit ta pravá horolezecká atmosféra. Každý trávil odpoledne po svém, někdo si četl, jiný dospával, my jsme ladili plán na další den. Kromě neobvyklého vedra se navíc blížila bouřka, a my tudíž museli přemýšlet o plánu "B". Přesněji řečeno Kožich důkladně vymýšlel, za jakých okolností a kam polezeme. Já jen přikyvoval a doufal, že nás bouřka na summit day mine.

 

Všichni se ale stejně těšili na večeři. Na ni nás rozesadili podle pokojů a jmen tak, aby se všichni vešli. Poté přinesli mísy s jídlem s přesným počtem porcí, aby na každého vyšlo právě jedno kuřecí stehýnko. Až poslední u stolu dojedl, celý stůl se zvedl, odevzdal termosky na čaj a šel spát, nikdo neponocoval. Celá chata vstávala už v noci, aby se co nejvíce trasy zvládlo za tmy, kdy je nejnižší teplota a nejmenší riziko lavin. Nad ránem všechno běželo v rychlém tempu - budíček, zuby, záchod, snídaně, vyzvednout naplněné termosky, dobalit zbylé věci, oblíknout se, záchod, sedák, boty. Kurňa, zapomněl jsem si natočit vodu, takže rychle vyběhnout dvoje schody do umývárny, Kožich už trpělivě čeká venku. Pak už jen vyndat z přepravky mačky, helmu, čelovku, hůlky a jde se na to.

 

Už během dne se potvrzovaly Kožichovy zkušenosti - věděl, jak to na chatách chodí, kam si schovat pohorky a vybavení, jaké pantofle jsou nejlepší, kdy je večeře, budíček i snídaně, jak ráno dostat čaj nebo co všechno je dobré si připravit už večer, abychom se ráno moc nezdržovali. Pilně jsem ho poslouchal, ale stejně dodnes nechápu, jak se zvládal každý den připravit o 10 minut rychleji než já :)

 

Aiguille du Tour patří mezi jednodušší vrcholy, ledovec je v jeho okolí mírný, kromě pár kamenů se "neleze". Po cestě jsme předeběhli několik dvojic a na vrcholu byli už po pár hodinách. Pořídili jsme vrcholovky i Kožichovy oblíbené vlkovky, prohlídli si celý masiv Mont Blanku a okolní ledovce a s přicházejícím vedrem vyrazili na oběd zpět na chatu. Abychom si zpestřili cestu, vyzkoušel jsem si brždění cepínem, které by mohlo být v budoucnu užitečné umět. Vypadalo to tak, že jsem skočil po sněhu dolů, chvíli jel po zadku, abych nabral rychlost, a pak zabodl cepín, dokud jsem nezastavil. Protože byl sníh rozbředlý, na chatu jsem došel sice pěkně zmáchaný, ale plný zážitků :) I když se jednalo o malý výšlap na nevýznamnou hraniční tříapůltisícovku, bylo fajn cítit se jako horolezec. V tu chvíli jsem si plně uvědomoval a neustále si připomínal, že si plním dávný sen.

 

Tyto čtyři dny utíkaly celkem svižně - včera první výcvik, dnes první aklimatizační výstup a zítra už zahájit výstup na Blanc. U oběda jsme si zase zaktualizovali plány. Těšilo mě, jak Kožich svědomitě sleduje vývoj počasí a nenechává nic náhodě. Nejen, že sledoval různé portály s předpověďmi počasí, ale vyrazil i do střediska horských vůdců, aby zjistil co nejvíce informací od místňáků. Když si ověřil, jak to vypadá "tam nahoře", a že se poleze po strmině, neváhal a sehnal další cepíny a ledovcové šrouby, bez kterých bychom se v dalších dnech opravdu neobešli.

 

Už v Pardubkách jsme se dohodli, že polezeme delší variantu, tj. známou jako Tři Blanky, nebo také Tři vrcholy, a tohoto plánu jsme se drželi až do konce. Ono by to asi ani jinak nešlo, protože kvůli vedru a padajícímu kamení ve Velkém kuloáru byla normálka zavřená. Dopoledne jsme vyrazili lanovkou na Aiguille du Midi a dali si kafíčko "v nejvyšší nadmořské výšce", jak se tam místní rádi chlubí. Na vyhlídce byla zajímavá směsice lidí. Kromě davu turistů, převážně čínsky vypadajících a mluvících, se v útrobách chodby mísili nadšení, odhodlaní a čerství horolezci a poměrně vyčerpaní a sotva se šourající postavy těch, kteří "už to mají za sebou". Před metrovým plotem bránícím zvídavým turistům dostat se do maléru si člověk ještě pořádně neuvědomuje, kde je a co ho za chvíli čeká. Ale jakmile si nasadí sedák, helmu a mačky, projde chodbou a tehdy ještě s lehkostí přeleze sotva metrový plůtek, už doopravdy cítí, že jediná cesta odsud vede dolů. Strmě dolů, hodně strmě dolů. Napravo by se dalo po zadku sjet na sousední ledovec, to by byla asi ještě zábava, ale nalevo byla dvoukilometrová téměř kolmá skluzavka až do Chamonix. No a mezi těmito svahy byl úzký klesající hřebínek, po kterém vedly naše první krůčky směrem na Blank. Přesněji řečeno o pár set metrů níže položenou chatu Cosmique. Takže vpravo díra, vlevo ještě větší a před námi také nic. Takže hurá rovně :) Paradoxní bylo, že cesta na vrchol vede nejdříve dolů. Nezbývalo mi, než věřit, že mě mačky a případně Kožich udrží. Každou chvíli si mě proto vázal na kratší nebo delší lano. Strach jsem neměl, vlastně mě ten úsek dost bavil a těšil se z toho, že tohle nikde jinde nezažiju. Více a více se mi plnila představa, že výstup na Blanc nebude nuda.

 

Atmosféra na Cosmiku se podobala té na Albert Premier. Guidi kontrolovali nejnovější předpovědi počasí a podle toho se rozhodovali, v kolik budou vyrážet, a na kolikátou tedy objednají snídaně. Na večeři se zaplnila celá jídelna tak, že nikde nebyla jediná volná židle. Chvíli po večeři už byla jídelna prázdná a všichni na matracích. Člověk ani nestihl usnout a už mu zvonil budíček. Byla 1 hodina ráno, taková nelidská hodina. Takže do sebe rychle kopnout kafe a snídani, obléknout se a po půl druhé sraz před chatou. Začali jsme pěkně z ostra, ještě jsem si šteloval čelovku a už po deseti metrech jsem jednou nohou zapadl do metrové trhliny. Smál jsem ještě chvíli po tom, co mě Kožich vytáhl. První ze tří vrcholů (Mont Blanc du Tacul) jsme expedičním tempem dupali v noci. Cik cak, cik cak, jako když se vychází prudká sjezdovka nebo schody. Naneštěstí bylo teplo, takže sjezdovka tekla a s každým krokem jsme se propadali pár cenťáků zpátky. Škoda že nebyly vidět trhliny, které jsme obcházeli. Ale aspoň jsme jednu přelézali po žebříku. Ve 4 jsme díky slušnému tempu byli pod vrcholkem a přes sedlo směřovali pod Mont Maudit (4 465 m). Ukousl jsem trochu tyčinky a chtěl se napít, ale zjistil jsem, že mi voda v hadičce z camelbaku zmrzla. Záviděl jsem Kožichovi jeho zateplenou termosku i se zateplenou hadičkou. To jsou ty zkušenosti... Výstup na Mont Maudit byl jednoznačně nejzajímavějším místem celého výšlapu. Obcházela se obrovská trhlina a nad ní byla dvoudélková 50stupňová ledová strmina s fixy, která se lezla s oběma cepíny a na předních hrotech maček. Pro srovnání nejstrmější česká sjezdovka má sklon "jen" 30-40 stupňů. Bohužel to byl také bottleneck s půlhodinovou frontou. Stát na hraně trhliny v 5 ráno a vyhýbat se podajícím kouskům ledu fakt nechceš. Ale aspoň byl čas na sváču v podobě tyčinky a oblíbených jerky. Kožich vylezl půlku, cvaknul se a oba zajistil. Lézt skoro kolmo vzhůru po čistém ledě byl super zážitek, ale i makačka na ruce. Jeden cepín, druhý cepín, kop, kop, vydechnout. Jeden cepín, druhý cepín, kop, kop, vydechnout... Občas jsem měl pocit, že mě Kožich táhne nahoru jak kbelík s maltou. Ale tak to nebylo, jen mě svědomitě jistil a kontroloval, jestli lezu nebo spím. Při přecvákání jsme se opírali o maličkou skalku, což byl jediný kus šutru, na který jsme za celý výstup i sestup šlápli. Vše ostatní byly ledovce. Druhá délka už byla svižnější, protože se lezlo ve více liniích a nemuseli jsme čekat na pomalejší, rusky mluvící, lezce.

 

Tou dobou už bylo světlo, schovali jsme čelovky a v dalším sedle dali větší pauzu na pití a snídani. Kromě oblíbených jerky přišly na řadu také neméně oblíběné oříšky a uherák. Pauza byla potřeba, protože nás čekal poslední výšlap. Bohužel z těch tří nejnáročnější a nejméně záživný. Poslední vrchol, samotný Mont Blanc, nebyl nijak zvlášť strmý, ale nekonečně táhlý s převýšením cca 400 m. Aby toho nebylo málo, všude byla mlha, takže jsme dupali přímo rovně někam do neznáma a pořád do kopce. Sníh se dost bořil a tou dobou už mě začaly docházet síly, takže jsem nutil Kožicha zastavovat, abych se rozdýchal. S nadmořskou výškou jsem problém neměl, díky předchozím dnům jsem byl dostatečně aklimatizovaný, ale tou dobou už šestihodinový výšlap s dosavadním převýšením 1000 metrů se začal projevovat tuhnutím svalů. Při prvním výšlapu je člověk plný sil i adrenalinu, druhý výšlap je krátký a leze se spíš po čtyrech, ve třetím výšlapu se nakumuluje únava celého výstupu. A okysličit tolik svalů v této nadmořské výšce také není nic jednoduchého... Kožich tušil, že mám dobrou fyzičku a že "to" dám, takže mě nenechával vychladnout a hnal mě kupředu. Podobně jako při dálkových bězích, i když nohy pekelně bolí, dlouhé výšlapy nejsou tolik o fyzičce, jako spíše o hlavě. Hlavně to nevzdat a pokračovat nahoru. Po asi dvou hodinách utrpení ve stylu "co tě nezabije, to tě posílí" se najednou kopec začal zmírňovat a v mlze byla vidět skupinka několika stojících lezců. Aha, to bude určitě vrchol. A taky že byl! Super, ještě pár kroků a jsme tam. Přivítali jsme se s dvojicí lezců, co dorazili chvíli před námi a společně se zasmáli Kožichovým ojíněným vlasům. Vypadal jak smrk stříbrný :) Potřásli jsme si rukou, pogratulovali a udělali vrcholové fotky. Opět nechyběly vlkovky. Zvládli jsme to! Nechyběla ani česká vlajka, která v silném větru málem odletěla a my s ní. Na řadu přišly další jerky a uherák. Před výstupem jsem si představoval, jaké to bude, až budeme na vrcholu. Že budu skákat radostí ze splněného snu, prohlížet si okolní hory a říkat si "wow, jsem nad celou Evropou". Ani jedno nenastalo. Po asi 2 hodinách spánku a necelých 7 hodinách výšlapu člověk spíš ocení, že už nemusí nikam stoupat. Ani mlha nevadila, stejně se mnou nechtěl mobil ani foťák kamarádit. Ještě že Kožichovi mobil fungoval, jinak bychom byli bez fotek.

 

Po chvíli Kožich zavelel k sestupu, protože nás čekalo neméně náročných 5 hodin klesání. Dolů to šlo přeci jen o poznání lépe, také proto, že jsme se mohli v tekoucím sněhu trochu sklouznout a prodloužit krok. Občas mi podjela noha a než jsem si stačil sednout na zadek, už jsem cítil zatažení za lano, abych Kožichovi neodjel moc daleko. Bylo mi líto těch, kteří se ještě plazili nahoru. A nejvíc těch, kteří měli za sebou sotva pár metrů, a už se ptali, jak je to ještě daleko. Hodně daleko. Také bylo více času i lepší počasí na focení. Vlastně to byl první moment, kdy nebyla ani tma, ani mlha. Kopce, ledovce i trhliny byly parádní. Ledovce i trhliny byly nejfotogeničtějšími, ale zároveň nejnebezpečnějšími místy, takže jsme na nich nechtěli zastavovat, a většina fotek tak vznikla za pochodu. V prvním sedle jsem si konečně dali snídani a naprali se oříšky a uherákem. Začalo být vedro, odhodili jsme některé svršky a s lehkostí akčních hrdinů slanili strminu. Konečně jsme si mohli prohlédnout, kudy jsme v noci lezli a kolik trhlin jsme obcházeli. Mraky se rozpouštěly a my se mohli kochat nádherným panoramatem protilehlého hřebenu Les Aiguilles Rouges. Při sestupu koukáte na Aiguille du Midi a máte pocit, že se vůbec nepřibližujete. V sedle pod chatou Cosmique byl sníh dost rozbředlý, takže jsme měli mokré boty i nohavice. Před námi byl poslední výšlap k lanovce, takových nenápadných 200 metrů, ale dost na palici. Za sebou máte 11 náročných hodin, mokro v botách a teď tohle. Kožich už dříve žertoval, že tenhle úsek je taková chuťovka na závěr, ale tohle? Tohle bylo opravdu jen o hlavě a o tom, doplazit se do cíle. Když už byl člověk pár metrů od lanovky, čekal ho ten úplně první, sice krátký, ale dost strmý, sestup, samozřejmě v opačném směru. To už nohy fakt dost bolí. No nějak jsme to vylezli a zbýval už jen ten plůtek oddělující zvědavé turisty od skluzavky do Chamonix. Předchozí den se dal snadno přelézt, v tuto chvíli bych to bez Kožichovy pomoci nezvládl.

 

Člověk byl rád, že už má vše úspěšně za sebou a může si odpočinout. Ale zase ne moc, protože po spánku-nespánku a celodenní šichtě jsem začal regulerně usínat ve stoje. Těšil jsem se, že jen co se v Chamonix ubytuji, půjdu spát. Místo toho jsme s Kožichem vyrazili do centra slavit. Nechyběla kafíčka, energiťák ani víc než jen malé množství piv. Tak nějak náhodou jsme z českých médií zjistili, že tento den byl vyročím prvovýstupu na Mont Blanc. 

 

Co říci na závěr? Bylo to nádherné, náročné, ale především neskutečný zážitek. Jsem Kožicohvi vděčný, že mi pomohl splnit si dávný sen, zkusit si, jaké je to být horolezcem a zdolat nejvyšší horu Evropy. Kromě toho, že mě neustále jistil na laně, dával na mě pozor, po podklouznutí mě nenchal ani sednout si na zadek a už jsem cítil zatažení a trpělivě odpovídal na všechny mé zvídavé dotazy. Kožichu, ještě jednou za všechno díky!

 

Já také děkuji Leoši za paradní reportík