Monte Rosa

Děkuji Bohunce za pěkný reportík a Martinovi za video

Bylo srpnové sobotní ranko a my společně s náčelníkem (Liborem) vyrazili na cestu do kempu ve švýcarské Randě u Zermattu. Až na malé nedopatření s mojí peněženkou, byla cesta příjemnou a celkem utekla. Zřejmě mojí roztržitostí a nadšením z blížících se zážitků, jsem nechala peněženku ležet na střeše auta, ale to je jiný příběh. Nakonec vše dobře dopadlo a mám ji zpátky, ale vřele všem doporučuji vyhnout se veškerému kontaktu se švýcarskou policií :o).

V neděli přesun na Monte Rosa hűtte, taxíkem do Zermattu, kde bylo ospalé nedělní ráno a městečko se pomalu probouzelo do slunečného dne. Rychlá procházka a pak už hurá na zubačku na Gornergrat, naše cílová stanice  Rotenboden (2815 m n. m.). Cesta zpočátku připomínala Tatranskou magistrálu, ale po zdolání dvou dvacetimetrových žebříků jsme slezli na ledovec. Trocha teorie a praktického nácviku pohybu po ledovci a pak už jen závěrečný výšvih zpátky do výšky 2883 m n. m., kde se tyčí onen architektonický skvost. Už i trek na chatu byl zážitek. A ještě jedno milé překvapení nás čekalo, a to v podobě slovenské servírky Katky, milé a usměvavé skoro krajanky. V klídku jsme strávili zbytek odpoledne a dočkali se večere, která byla čtyřchodová a pokud jste opravdu velcí jedlíci, hlady tady rozhodně trpět nebudete, protože je jen na vás, kolik toho zbaštíte. Spánek první noc moc vydatný nebyl, ale šlo to.

Pondělní počasí nebylo ukázkové, a tak jsme ihned po snídani vyrazili na lehký aklimatizační výstup a ledovcový kurz, kdyby náhodou náčelníkovi uklouzla noha, abychom ho mohli a  hlavně věděli, jak zachránit :o). Kolem oběda se ještě zhoršilo počasí, mírně i zapršelo, ale to už jsme byli v bezpečí chaty a připravovali se na vrcholový den. U skleničky vínka doladění pár posledních detailů, opětně vydatná večeře a na pár hodin složit hlavu.

Budíček v 1.45 hod, rychlá snídaně a jde se na to. Mám pocit, že člověk ty první pohyby a kroky dělá zcela automaticky, levá, pravá, levá, pravá… hvězdné nebe nad námi a okolo jen světýlka z čelovek ostatních, stejně „postižených“ lidí, jako jsme my.. máme před sebou první skalní výšvih, uf, tady jsem se už skoro probrala.. nahoře jen sněhová pláň a kopec nahoru, trošku se přiobléct, nasadit mačky, navázat se a jde se na to. Monotónní chůze krok po kroku směrem vzhůru, kdy člověk sleduje jen světlo své čelovky a občas se pouze poohlédne po ostatních skupinkách, jak jsou na tom. Svítání.. asi jedna z nejkrásnějších věcí, které jsem v životě viděla.. na obzoru vrcholky majestátních hor společně s Matterhornem a jen vyšlapaná cestička stop ve sněhu před vámi. Je jasno, ale vzhledem k tomu, že se měnilo počasí, je i neuvěřitelně větrno.. docházíme na planinu odkud už vidíme sedlo a poslední stoupání.. poryvy větru sílí, a dochází mi, že je fakt zima. Jakmile se člověk snaží i jen malinko kouknout kolem sebe, sněhová krusta je mu okamžitě vmetena do obličeje.. proti nám už se vrací skupinky dolů. Míjíme slovenskou skupinku, Libor s nimi prohodí pár vět, lehký úsměv a jde se dál, ve svém zoufalství si říkám, jak jsou dobří, že už byli na vrcholu, v tu chvíli mi ani nedochází, že by nešli dolů stejnou cestou.. až když dorazíme do sedla a Libor nás dobere, dozvídám se, že díky silnému větru, to všichni otočili směrem dolů. Začíná mi být jasné, že vrchol dneska nebude. Po společné poradě jsme se rozhodli, že náš summit bude nad sedlem, kde začíná vrcholový hřeben.. poslední výškové metry, vítr stále nabírá na intenzitě, obličej omrznutý a ošlehaný větrem, voda zamrzlá.. ale ty výhledy!!! Naprostá nádhera!!! Ráj!!! Dosažená výška 4 499 m n. m., závěrečný hřeben je uzký, spousta skalních pasáží a i kdybychom náčelníka prosili, tak naše dnešní cesta byla u konce.. Martin (můj přítel, který nemá rád výšky..hihi..) začal něco zuřivě hledat v batohu, myslím, že Liborova slova: “co to děláš.. svačinu si dáš dole.. dyť tady zmrznem“ si budu pamatovat na celý život.. protože pak mne ten můj chlap požádal o ruku a věřte mi, nedalo se říct nic jiného než: „ANO, ale honem už pojďte dolů.“ Cesta byla poklidnou a když jsme se konečně dostali ze spárů studeného vichru, tak jsme si udělali malou pauzu a já si navlékla avízovaný zásnubní prsten. Nevím, jestli ta tma tak nějak všechno skresluje, ale zdálo se mi, že jsme v noci ani toho tolik nemohli ujít směrem vzhůru a vidět za světla tu spodní nestabilní část ledovce je opravdu silný zážitek.. v poledne jsme už ale seděli na terásce Monte Rosa hűtte a popíjeli jednu z mnoha karaf místního výborného červeného vínka, bylo to nádherné odpoledne s neopakovatelnými výhledy a hlavně bylo, co slavit.. našel se i čas pro odpolední zasloužený spánek.. a poslední večer na chatě byl opět fainový se spoutou jídla a vínka.

Ranko se slzou v oku a asi po sté fotíce si Matterhorn jsme vyrazili na zpáteční cestu, ta odsejpala jako po másle a v půl 12 jsme už pili výborné presso v místní zermattské kavárničce. Vyzvednout auto v kempíku a vyrazit na cestu do Čech.. až na nutné zdržení při švýcarské státní hranici, kde jsem si vyprosila svoji peněženku s veškerými doklady, se nic zvláštního nestalo.. naštěstí!

Bylo to krásné.. DĚKUJEME Ti náčelníku..

A těšíme se na další zážitky v tvé společnosti :o))

Bohunka a Martin