Monte Rosa

Dufourspitze 4634m

Na začátku je vždy myšlenka - cíl. Při loňském výstupu na tři vrcholy Evropských zemí se mi v hlavě zrodila myšlenka, zdolat postupně všechny. Je jich celkem přes 40. Smělý, možná i ambiciózní plán na spousty let. Řekl jsem si, no co, někdo zdolává nejvyšší vrcholy světa, například 14 osmitisícovek, tak proč bych se nepokusil o něco dostupnějšího, reálnějšího. Logickou volbou bylo začít od těch nejvyšších vrcholů Evropských zemí a ty menší, lehčí si nechat třeba na důchod J.

Volba padla na některý z Alpských velikánů. Po konzultaci s kamarádem horalem Honzou jsem vybral jako další z cílů nejvyšší horu Švýcarska - Dufourspitze 4634m. Druhou nejvyšší horu Alp, třetí Evropy. Vzhledem ke skutečnosti, že nemáme velké zkušenosti s horolezením, nastala otázka na kterého zkušeného horolezce se obrátit? Honza hned věděl o profíkovi Liborovi, který dělá podobné akce na míru, na přání klienta. Dohoda byla jasná, společně s Honzou a Liborem na Dufourspitze.

Termín naší akce byl naplánován na 19-22.6.2014, kdy otevírá svoji letní sezonu chata Monterosahütte, výchozí bod výstupu ze Švýcarské strany od Zermattu. Libor nastřelil termín, já objednal počasí a jelo se.

Po celodenní jízdě jsme dorazili do kempu, kde následoval nocleh. Kemp byl nedaleko Zermattu, výchozího bodu naší výpravy. Ráno jsme přejeli taxíkem do Zermattu a pak byla krátká, asi 1,5 hodinová prohlídka malebného horského městečka se svojí dominantou Matterhornem - matkou hor. Rozhodli jsme se, že výstup na chatu si zkrátíme horským vláčkem, který nás vyveze do 2800m a tím ušetříme čas i síly. Již při výstupu z vláčku se nám otevřela úžasná, vysokohorská scenérie se zasněženými štíty Breithornu, Liskammu a masívu MonteRosy. Jdeme zpočátku po vrstevnici mírně dolů z kopce a poté sestupujeme na ledovec, po kterém přecházíme k chatě. Na ledovci zastavujeme  a opakujeme - zkoušíme nácvik správné chůze na mačkách a práci s cepínem. Zbývá již několik výškových metrů po skále zajištěné kramlemi a objevuje se před námi super moderní chata Monterosahütte. Už se vidíme na terásce u piva a polévky za lidovku. Honza si dává polévku za 12 CHF a říká: doufám, že nebude polévka k večeři, jinak se asi zapíchnu příborákem J. Nakonec k večeři polévka byla a výborná a žádné harakiri se nekonalo. Na řadu přišly i další chody jako salát, hlavní jídlo a dezert. Spokojeně odpočíváme  a jdeme spát, protože nás čeká brzká snídaně ve 2hod v noci a následný výstup s čelovkami do mrazivé noci. Noc a spánek, jestli se tomu tak dá říct, je krátký, moc nespím a budím se s lehkou bolestí hlavy. Na snídani jdu s lehkým odporem a nechutenstvím, nakonec  něco pojím a je mi hned lépe. Konečně vycházíme a čeká nás na vrchol ještě dlouhá cesta s převýšením 1800m. Jde se dobře za svitu čelovek, tempo je solidní, nasazujeme mačky a stoupáme navázáni na laně za krásné jasné mrazivé noci. V dáli vidíme dvě svítící čelovky a říkáme si,aspoň někdo nám to trochu prošlápne. Svítání osvětluje okolní štíty hor a vidíme už i samotné sedlo a exponovaný výstupový hřeben na vrchol. Ze sedla se už sklon hřebínku pěkně utahuje. Celkově je celý povrch zmrzlý a ledovatý, Libor pohotově vytahuje ledovcové šrouby a odjišťuje nám cestu. Po ledovém hřebínku přichází na řadu skalnatý hřebínek, na kterém je potřeba přelézt jednotlivé skalní bloky s maximální opatrností. Tady už přichází na řadu i lehký adrenalin. Výhledy pod sebe a nad sebe jsou exkluzivní a akční. Libor vše perfektně odjišťuje, má s námi možná trochu víc práce než čekal, ale lezeme statečně. Před námi je už poslední skalní výšvih a stojíme na vrcholu Dufouru 4634m, hodinky ukazují 10h18min, velká spokojenost a gratulace. Všímám si, že Honzovi se trochu klepou pastelky,  je to nejspíš tím náročným výstupem na mačkách a adrenalinem. Na vrcholu potkáváme i dva horolezce, co lezli před námi a po krátkém focení sestupujeme jako první dolů po fixech. Vypadá to, že letošní sezonu jdeme dolů jako první. Fixy jsou místy totálně v ledu, tak je vytrháváme  a na některých délkách dokonce i chybí. Po slanění do sedla se boříme po kolena do prašanu a Libor jako první hledá optimální bezpečnou cestu dolů přes obří trhliny, ze kterých mi běhá mráz po zádech ještě teď. Stojíme téměř na hraně obřího seraku a Libor nahlíží směrem dolů s GPS v ruce a sleduje, kudy vedla loňská cesta. Tudy ne, říká, musíme kousek zpět. Obcházíme trhlinu po vrstevnici a nacházíme malý ledový mostek přes trhlinu, přeskakujeme  ho a jdeme dolů. Ty pohledy nad nás a pod nás do trhlin vůbec nevypadají dobře. Po necelé půlhodince jsme už z nejhoršího venku, jen jednou se nám Honza propadá do zasněžené trhliny a visí v ní až v podpaží. Já zapichuji cepín a jistím ho, nakonec se vydrápal z trhliny sám, bez naší pomoci. Slunce pálí a v rozbředlém sněhu se boříme čím dál víc. Naštěstí je chata už na dohled a tím i vidina odpočinku.

Sedíme na terase chaty a líčíme první dojmy mezi sebou a místní brigádnicí Katkou, která je na chatě už druhou sezonu. Katka je Slovenka a pracovala na chatách v Tatrách, odkud se zná s Liborem. Bavíme se i o tom, že za necelých 14 dnů jedu na další Evropský vrchol, na Polské Rysy a že tam budu nocovat na chatě po Rysmi. Vtom Katka říká: můžu po vás poslat na Rysy pozdrav - pohled? Dva roky jsem tam pracovala. Já souhlasím a říkám, že moc rád dané poslání pošťáka Ondry splním J. Po krátkém odpočinku se rozhodujeme, že další noc už na chatě trávit nebudeme a přesuneme se ještě tentýž den dolů do kempu. Čeká nás ještě 3,5hodinová cesta dolů po ledovci a pak další poslední výškové metry do kopce na stanici horské dráhy. Tady už lezeme jak šneci, máme toho po perném dni už všichni dost. Do kempu se dostáváme kolem 20:30hod, stavíme stany, vaříme a jsme rádi, že jsme dole. Plni dojmů a nevšedních zážitků, na které jen tak nezapomeneme, děkujeme Liborovi a skláníme se před jeho profesionálním výkonem.

Libore, náš vůdče díky díky díky!!!

Kamil a Honza