Severky - Wildspitze, Brochkogel

Ledy, Severni steny Wildspitze a Hinterer Borchkogelu, 10.-11.12.

Bavi vas skialp, chozeni po horach, Klettersteig, ale NIKDY byste si netroufli na ledy? My taky ne. Nebo aspon do te doby, nez Libor vymyslel turu s nazvem „Severni steny Wildspitze a Brochkogelu“.

„Chudak Libor, to budou tvrde vydelany prachy“, rikam si, kdyz mazu svacinu na akci „ledy“, netuse, jakou pravdu mam. Sraz mame v 8 rano na parkovisti Pitztalu. I pres to, ze jsme na miste uz v sedm, opet marne zkousime nebyt zase posledni. Je nas celkem 6: dva vudci – Libor s Honzou a 4 klienti. Kolem nas azuro, dole po snehu ani pamatky, zato davy lyzaru. Kvuli nedostatku snehu to bude asi docela zouvacka. A taky ze jo! Vyjizdime lanovkou, pak rychly sjezd do sedla Mittelberg 3166m, kde zouvame lyze a jdem po svych (Libor nepochopitelne odklada prvni zarez na zbrusu novych K2). Sbihame na ledovec a vazeme se na lano. Stoupame, pricemz obdivujeme nadherne obrovske ledovcove trhliny. Po dvou hodinkach jsme pod stenou a nastupujeme vybaveni cepinami a mackami do steny. Jde to krasne – stena je pokryta pevnym snehem a vyborne to drzi. Za dve hodiny jsme na vrcholu – vyhledy seznacni, svaca ma pet michellinskych hvezdicek a supky hupky pres uzky hrebinek dolu k depu. Pak pekny sjezd dolu na ledovec. Parada! Mame pocit, ze k lezeni ledu jsme zrozeni – 150 vyskovych metru od ledovce do sedla Mittelberg s lyzemi na zadech prelitneme jako nic a ani nam nevadi hodinova fronta na vlacek zpet do udoli. Den zakonceny nekolika Radlery v mistni hospudce – co vic si clovek muze prat...

Na sraz v 8:00 druhy den prijizdime o 5 minut pozdeji. Snazim se svest vinu na slozitou obchodni transakci, kterou jsem rano musela zaridit (platba kartou na hotelu), ale zrejme byla vina v budiku nastavenem na 7:15, zapomenutych brylych a pak zapomenute helme. I pres to vyrazime prvni lanovkou vzhuru a tusime zimu – predpoved hlasi silny vitr a minus 10 stupnu. Uz se tesim, jak v tom pocasi budu curat na ledovci, fakt skvele vyhlidky! Zacatek je stejny jako vcera: lanovka, Mittelberg, sebeh na ledovec, navazani se na lano a dve hodky stoupani na lyzich pod stenu. Az tam je jasne, ze vcera nabyte sebevedomi by mohlo dostat trhlin. Stena je mnohem prudsi a na pevnem ledu je vrstva ledovcove triste. Tu ocenuji v kocktailech, ale kdyz mi neustale lita do obliceje od lezcu nad nami, nehyrim nadsenim. Zanedlouho jsme mistri v uhybani kusu ledu, ktere na nas padaji od kamaradu zeshora. Cesta jde pomalu a kazdy krok je bez te spravne techniky dost drina. I pres Liboruv rozumny navrh na zkraceni cesty se vydavame az na vrchol pres strmy ledovcovy „plivanec“. Takze to nejlepsi na konec! Na posledni, sestou, lanovou delku je pripraven zarive modry a leskly led. Ledovy vitr fici o sto sest. I pres to, ze se snazim lezt lehce jako pericko, mlatim do ledu co to jde a slysim nekoho hlasite hekat pri kazdem kroku. Libor v nedohlednu - jejda, to musim byt asi ja. A po chvilce prichazi muj slavny moment – vidim cil! Ze same radosti zrychluji a kdyz jsem vedle Libora, ztracim rovnovahu a elegantne klouzu zpatky dolu. Jak pekny pocit vedet, ze to jisteni opravdu funguje. A tak se hrabu znova nahoru nejakch 5 metru. Divim se, ze mi Libor na uvitanou nezasekava cepin do hlavy. No jo, nemuze byt vzdycky posviceni. Nahore mame radost z vykonu a taky z toho, ze to mame za sebou! A tak se dost divime, kdyz nam Libor ukazuje cestu dolu a zaciname chapat, proc mel naspech. Trosku doufam, ze si dela srandu. Nedela... Cesta vede pres dlouhy uzky hrebinek, nebo spis hrebinecek – pul metru siroky a z kazde strany krasny vyhled do hlubin. A tak ho opatrne na kratkem jisteni slezame. Dochazime na svah, kde mi pada prava macka – predstava, ze by mi spadla na stene mi privolava mdloby. Rychle sbihame k lyzim, kde uz ceka rychle druzsto Honza s Martinem. Nazouvame lyze a sjizdime docela peknym sjezdem zase dolu, na ledovec. Tentokrat nam tech 150 vyskovych metru do sedla Mittelberg prijde jako 450. Asi jeste prehodnotime, zda jsme opravdu zrozeni k lezeni ledu...
Mame toho dost, jsme promrzli a  hladovi, ale mame dobry pocit, ze jsme si to zkusili a zvladli to! Ted uz nezbyva nez doufat, ze nas Libor s sebou vezme i priste – ja slibuju, ze polezu jak pericko a nebudu zrychlovat do cile! A pokud muzu mit jedno prani, tak by se mi libila nejaka severa, kam cely den sviti slunicko...