Skialp kurz - Martin Bush Hutte

Dorazit včas na sraz  - ve čtvrtek, hoďku po poledni  - do malebného Ventu   mně a Martinovi málem zkomplikoval pád laviny. Ta se rozvalila před naším autem přes celou šířku silnice asi 2km před cílem cesty.  Příval sněhu se zastavil akorát tak dva metry od okraje příkrého srázu.  No to nám ten náš skialpový kurzík začíná pěkně adrenalinově – uff. Než jsme to rozdejchali už je tu parkoviště u konečné lanovky.  Odpolední siestu zdejšího areálu na první pohled narušuje aktivita tří skialpových nadšenců - Lukáše, Tomáše a Ondry, mezi nimiž dominuje nepřehlédnutelná Liborova hříva.  Seznamka, kontrola výstroje a už mažeme sjezdovkou vzhůru směrem na  Martin-Busch Hütte, jejíž winterraum se nám má stát naší základnou pro příští tři noci. 

Ani se nám ze začátku nechtělo věřit, že tento lehký traverzový nástup do základního tábora nám zabere zbytek dne až do setmění. Po příchodu do winterraumu sdílíme většinový pocit výrazné fyzické asymetrie délky našich spodních končetin. Šmatlavý přesun převážně zledovatělým lavinovým svahem prověřil nejen naše nadšení pro akci, zdatnost a odhodlání, ale také osobní míru odolnosti vůči bolesti v podobě prvních pořádných puchýřů a namoženin. Útulnost vytopeného winterraumu narušuje snad jen absence slibovaných „přezouvacích bačkůrek“.  Po večeři nás Libor seznámil s plánem akce a vyzkoušel si naše uzlovací dovednosti. Po předpisovém smotání všech prusíků a smyc se na to jdeme dobře vyspat.

Budíček je docela brzy neboť ostatní osazenstvo chaty vyráží na túru krátce po úsvitu. Zahajujeme den vydatnou snídani a kolem deváté už nastupujeme i my do stopy vzhůru údolím. Asi po hodince cesty velí Libor vpravo směrem pod Senn Kogel. Teď teprve začíná zkouška fyzické zdatnosti. Naše dosud ucelená lyžařská stoupací formace je příkrostí kopce značně narušena. Po dalších čtyřiceti minutách většina z nás dosahuje dnešní vrcholové mety. Sundáváme pásy a nastává okamžik první sjezdové exhibice naší výpravy.  Přestávku si děláme „u pěkné převěje“, kde nám po krátké svačince Libor názorně předvádí taktiku záchrany z ledovcové trhliny. Zbytek slunného odpoledne trávíme praktickým nácvikem nabytých poznatků. Při návratu do BC nás hřeje pocit, že každý jeden z nás byl zachráněn či úspěšným zachráncem dne. Večer záchranné akce pokračují – tentokráte je to pro záchranu Tomovy boty, která jediná nepřežila skok do trhliny bez úhony. Během záchranné operace se zapotila nejedna mužská paže a hlava a v oběť  padla větší část erárního příborového servisu zdejší kuchyně. Vydařený den ukončil Libor „projekto-fesťákem“ na téma cyklování túr a problematiky lavin a jejich zrodu.

Sobotní sluníčko už mělo v plné parádě okolní svahy, když jsme konečně dosáhli úpatí ledovce pod Similaunem. K poledni byl vrchol náš a následný sjezd byl druhým orgasmem dne. Pod Similaun Hütte jsme byli do jednoho tak nadržení, že jsme přehlasovali Liborův návrat do BC dalším vrcholovým výstupem.  Nástupem k Ötziho pomníku nám Libor konečně ukázal co je to vytrvalostní tempo horského vůdce.  Postupně jsme se za ním ztráceli jak prádlo z utržené šňůry.  Ale stálo to za to. Další vrcholek dne jsme si užili se všemi patřičnými náležitostmi a sjezd byl jeden velký prašanový úlet. Večerní posezení ve winterraumu bylo ve znamení zkoušky z topografických znalostí a prací s buzolou – což nám nešlo úplně nejlépe, ale kdo by se tím v době GPSek až tak trápil, že?

                Neděle nebyla sice vydatná na výstupy neb vzhledem k profilu terénu návratové trasy a vydatné sluneční aktivitě náš vůdce moudře usoudil, že včasný sjezd je nasnadě.  Au, au rozklepaly se mi z něj nohy a rozhodila forma natolik, že jsem se musela chvíli zabývat hlubokou myšlenkou - co je pro mne vlastně na skalpech fyzicky náročnější - výstup nebo sjezd? Ještě že nám Libor dovolil sestupovou pauzu. Místo se sice nabízelo jako stvořené k odpočinku a kochačce, ale my jsme ho využili pro hru, jež by se dala nazvat „vypípni a vyhrab si svou lopatu“. No, zkrátka a dobře náš výcvik byl úspěšně završen praktickou přípravou pro práci v lavině.

Sjezd zpátky do Ventu byl brnkačka a píchačka zároveň. Po zabalení nezbytností jsme si náš výlet zaskočili zapít a zajíst do skvělé hospůdky v centru – na jméno si nepamatuju, obsluha byla neuspěchaná, ale kuchyně a pivko nám všem bodlo.

A pak už jen ahoj a zase třebas někdy příště – na skialpy „najisto s Kožichem“ - vřele doporučuji – vlastního kožicha si neberte ani pro případ tuhých mrazů – neb s Liborem je vše v zahřívacím tempu a na zmrznutí nebudete mít myšlenky.

Eva

Dky Evo, moc pěkný