Skialp. kurz pokročilí - Pitztal

„Tak to máme za sebou“, říkáme si asi všichni v duchu…tak nějak smutně…s vědomím, že už to končí. O čem je řeč? No přeci o skialpinistickém kurzu pro pokročilé. Ale vraťme se na začátek…

Je čtvrtek 1.3.2012 3:00 a nám zvoní budík. Terezka a já hbitě vstáváme. Uvědomujeme si, že dnešním dnem nám začíná jeden z nejadrenalinovějších zážitků v našem životě. V tu chvíli vstává o 150 km dále i náš guide, Libor Kožíšek, a také čtvrtý účastník Petr.

Podle plánu se setkáváme těsně před pátou hodinou ranní u KFC na Černém mostě a vydáváme se vstříc dobrodružství. Cesta probíhá poklidně, průběžně všichni dospáváme ranní vstávání.

Po 7 hodinách jízdy se dostáváme na parkoviště pod lanovkou, která nás vyveze na vrchol…zde se na 4 dny rozloučíme s civilizací, vodou z kohoutku a splachovacím záchodem a vydáme se s 15-ti kilovými batohy na zádech a nejistotou v duši na cestu. Již u auta zjišťujeme, co nám (ne naší vinou) chybí.

Po cestě lanovkou se dostáváme na sjezdovku…neobvyklý zážitek sjezdu s batohem si užíváme do chvíle, než vjedeme na okraj sedla, odkud se máme vydat mimo sjezdové tratě. Svah kolem 30° se nám zdá nemožné sjet. Po poznámce našeho vůdce „tamhle v těch místech se nezdržujte, projeďte to tam co nejrychleji“ se s klepajícími se koleny vydáváme na naši první jízdu volným terénem. Jen co projedeme nejhorším místem, navlékáme pro jistotu sedáky a sjíždíme po ledovci dolů. Někteří poprvé zjišťují, jak je náročné zvednout se s batohem na zádech po pádu na nos. Další zkouškou dnešního dne je přejezd traverzu s vysypanou lavinkou. Již druhé místo tohoto dne, které překonáváme se staženými půlkami. Vše nakonec zmákneme a celý den završíme pekelným stoupáním posledních 100 výškových metrů k naší „chatě“ neboli winterhausu u chaty Taschachhaus. Následuje večeře a přednáška, která je přerušena z důvodu naší indispozice a pravidelného oddechování.

Druhý den, kdy má být nejhezčí počasí, se vydáváme na túru směr sedlo pod vrcholem St. Peterson. Sluníčko pálí, jen sníh není úplně ideální, do krustičky na povrchu se boříme a její moc poznáme později při sjezdu. Cestou nahoru se kocháme nádherou zimních hor bez lidí. Já osobně mám docela problémy s výškou, takže výstup absolvuji šnečím tempem, ale naštěstí ostatní jsou tolerantní a nenechají mě samotnou napospas osudu. V sedle se rozplýváme nad nádherným výhledem do údolí, svačíme, vyměňujeme „provozní tekutiny“ a pomalu se chystáme na sjezd. Je to asi nejkrásnější sjezd celého „zájezdu“. Po příjezdu na chatu si ukážeme, jak správně připravit záhrab a pak už nás čeká práce s buzolou…je to docela fuška, ale po pár hodinách jsme schopni se zorientovat v mapě a slovo azimut je od této chvíle náš nový kamarád. 

Třetí den je zase krásné počasí a my tak můžeme vyrazit na kratší výlet. Odpoledne nás čeká trenink záchrany z trhliny a pak dále sebezáchrana. Někteří z nás poprvé vidí prusíky, ale prusíkování zvládneme nad očekávání dobře a zbyde čas i na krátké blbnutí ve stylu „zachraň mě z trhliny, když jsem v bezvědomí“ (což už probíhá bez dohledu našeho vůdce). Ostatní spolunocležníci jsou pryč a my tak osiříme v chatě…předpověď počasí není úplně optimální, ale my stále doufáme, že se ráno dostaneme v pořádku do údolí.

Po probuzení nám všem padá kámen ze srdce - oblačnost se zvýšila a orientace je velmi dobrá, tak se po zabalení vydáváme cestou pod jižními svahy údolím na parkoviště k autu. Cestou potkáváme pár spadlých lavin, ale jízda je celkově bezpečná a my jsme během chvilky u auta.

Cesta domů je klidná, oba řidiči nás vezli jako poklad (i když někdy jsme řidiče Petra museli trošku krotit ). Těsně před Prahou si už ale začínáme uvědomovat, že ten náš krásný kurz končí a všichni tak trochu posmutníme.

Celý kurz bych zhodnotila více než kladně…o tom vypovídá i skutečnost, že jsme se domluvili a v kurzech pod vedením nejlepšího Guida Libora budeme pokračovat.

Takže Libore, těš se, nás se jen tak nezbavíš  

Tak to jsem rád, že se kurz líbil a děkuji Kačce za reportík

Více fotek najdete zde: