Skialp. kurz začátečníci III

Skialp kurz 20. – 22. 1. 2012, Pec pod Sněžkou

Vše údajně začalo na jedné předvánoční party v Liběchově, kde se čistě náhodou sešly dvě kolegyně na pracovním večírku. Trošku se opily a jedna se svěřila druhé, že by chtěla něco podobného absolvovat. Lyže, sníh, trocha dobrodružství.  Druhá se přiznala, že dělá přednášky o první pomoci na jakémsi skialpinistickém kurzu hluboko v horách, v Obřím dole. Nápadem absolvovat tento kurz pak stačilo nadchnout pár dalších lidí a mohlo se vyrazit. Tento termín byl pečlivě vybrán, aby zapadal do dalších, neméně důležitých akcí, jako jsou plesy, večírky a koncerty .

Černý most – Pec

Cesta byla úmorně dlouhá, zadek otlačený a řidič protivný. Smůlou nebo možná štěstím bylo, že se naše mělnická skupina předchozí den zrychtovala takovým způsobem, že usnula hned za Prahou.

Pec pod Sněžkou

Mě osobně překvapila  horda sněhu hned u autobusu, která dávala jasně najevo, že jsme na místě. Hláška jednoho z nás: „Sakra, myslel jsem, že nebude sníh a budem se furt válet na chatě!“ vzala za své a my vyrazili na místo srazu. 

Den 1. Pátek

Pod lanovkou z Pece na Sněžku je točna aut a sněžných skútrů, u které jsme měli sraz s instruktorem a dalšími nadšenci, kteří si tento kurz zaplatili. Po společném seznámení jsme se vydali k horolezecké chatě, přibližně 20 minut svižné chůze směr Sněžka, po pravé straně říčky. Zavazadla nám naštěstí odvezl skútr, takže jsme je nemuseli táhnout sněhovými závějemi, což mělo, bohužel, i své stinné stránky, jelikož jsme tentýž skútr museli za první zatáčkou vyhrabávat ze sněhu. Po této události se už nic pamětihodného nestalo a my v klidu došli k chatové osadě,  která se rozprostírala po levé straně Úpy  a vedl k ní malý mostek. Když jsme se ubytovali, najedli a napili, tak začala krátká, ale výživná přednáška o vybavení a principu skialpinismu, včetně práce s lavinovým vyhledávačem (pípákem), kde jsme společně řešili význam siločar. Později se ukázalo, že je mnohem složitější pochopit význam a přínos makrobiotiky spojené s transcendentní výživou z kosmu. Po přednášce jsme si dali druhý chod a započali s konzumací dovezených lihovin, během které nám byly svěřeny lavinové vyhledávače, sondy, skelety (=lyžáky) a lopatky na vyhrabání zavaleného. Nálada byla rozverná, což dokazuje i fakt, že se nám podařilo hned první večer opít instruktora.

Den 2. Sobota

Dopoledne jsme se všichni rozdělili do dvojic a začali trénovat vyhledávání v lavině. Každá dvojice si vyšlapala ve sněhu libovolně velkou plochu, na které trénovali. Jeden vždy zapnul svůj pípák na vysílání a tajně ho někam zahrabal. Druhý pak chodil s nastaveným modem Search a snažil se ho dohledat za pomoci lopaty a lavinové sondy, která spíše než sondu připomínala stanovou tyč k modelu Iglu. Po tomto tréninku začala soutěž jednotlivců o nejrychlejší vyhledání tajně schovaného pípáku. Byl oceněn nejrychlejší muž a žena víceúčelovým šátkem s motivem Hudy. Poté začala soutěž č.2,  která spočívala v nejrychlejším vyhrabání  1m³ sněhu. Vítězi na to stačilo 5 minut, ale někteří se soutěže zřekli a zcela dobrovolně se snažili prokopat k protinožcům. Následovala zábavnější část, ve které jsme využili vzniklých kráterů. Odvážlivec se v jednom nechal zasypat a zbytek skupiny do něj mohl libovolně píchat lavinovou sondou. Myslím, že si to všichni užili. No, jeden možná ne!

Odpoledne jsme vyrazili na kratší túru, kde jsme se měli, tak říkajíc, sžít s přidělenými lyžemi. Myslím ale, že jsme všichni zjistili, že je mnohem těžší zvyknout si na lyžáky, i přes to, že „tulení kůže“, která zdobila skluznici při stoupaní, neklouzala ani z kopce (naštěstí šla sundat). Výhodou těchto lyží je absolutní přilnavost k povrchu, takže jsme si to namířili tou nejpříkřejší cestou kamsi do kopců a asi po 3,5 km a 2 hodinách dorazili na cvičnou louku, kde jsme si vyzkoušeli sjezd. Všem se nám to moc líbilo, i když jeden pád střídal druhý. Holt jsme zhýčkaní rolbovanými  sjezdovkami. Po tom trýznivém výšlapu jsme všichni svištění z kopce ocenili a nijak nás nerozhodilo, že jsme dojeli níž, než jsme čekali a museli jít k chatě ještě asi 1 km – do kopce. Asi by se šlo jinak, kdyby na nás nečekalo vychlazené pivo a skvostná večeře v hostinci za chatou, kterému bych vytknul jedině to, že nepřipravují toasty, chleba ve vajíčku, ani sekanou. Večeře se vydařila a nakonec přijela i na začátku zmíněná zdravotnice.

Od osmi večer nám začala vykládat o první pomoci a my jsme byli šťastní, že si můžeme zkoušet na figuríně dýchání z úst do úst, někteří polibky a jiní .... no, raději nic. Přednáška tedy byla, jak jinak, než veselá, k čemuž nám dopomohla vypitá piva a snad trochu další domácí pálenky. A světe div se, opět se nám podařilo opít instruktora.

Den 3. Neděle

Při pohledu z okna nebo při ranním čůráni, bylo jasné, že napadlo alespoň 20 cm nového sněhu. Krása obřího dolu se začala probouzet a my jsme se po vydatné snídani a hrnku čaje, či kávy,  vydali na další, poslední túru, jež měla být korunována úžasným obědem na Výrovce (1356 m. n. m.) a skvostnou plzní. Opět jsme táhli plnou výbavu, včetně lavinových vyhledávačů, které neustále sdělovaly naší polohu. Cestou nahoru jsme si řekli něco o měření úhlu svahu, za pomoci dvou hůlek, o lavinovém nebezpečí, jeho stupňování a provedli jsme rozbor sněhu, což vyžadovalo mohutné kopání a vytvoření 2m³ velikého bloku, na kterém nám byla demonstrována teorie, ale i praxe rozpoznání nebezpečných úseků. Suma sumárum: Lavinový stupeň 3-4, doporučený sklon kopce pro dnešní lyžování méně než 30°a doporučené rozestupy min. 10m. Cestou necestou jsme se vyšplhali na Výrovku, kde už řada z nás nemohla, k čemuž dopomohla i zuřící sněhová bouře na hřebenech s přídavkem mlhy. Oběd byl úžasný a povzbuzující a ještě více povzbuzující bylo vědomí, že z Výrovky pojedeme 400m po rovině a pak 4 km z kopce do údolí, kde žádná bouře nehrozí. K chatě jsme se dostali přibližně ve čtyři hodiny. Rychle jsme si zabalili, provedli rychloúklid a běželi vyhlížet skútr, který nám vezl batohy a lyže zpět na místo původního srazu, kde jsme si je vyzvedli. Vzájemně jsme se rozloučili a spěchali na autobus.

Závěrem nezbývá než říct, že i přes mírnou obavu z průběhu kurzu a dalších drobností, byl náš kurz naprosto úžasný, pohodový a skvělý, za což vděčíme nejen instruktorovi Liboru Kožíškovi, ale i všem ostatním, kteří se kurzu zúčastnili. Všem moc děkujeme, bylo to parádní a rozhodně nás to od skialpinismu neodradilo. Právě naopak!

Za celý kurz...

Aleš Dvořák (tampon), Jana Pěknicová, Svatopluk Čech (manažer přes hranolky) a pánové Švestky!

Myslím, že naprosto vyčerpávající, Díky Aleši

Více fotek a videí najdete zde: