Skialp. kurz začátečníci IV

Lavinový kurz 3-5.2.2012

 Na lavinový kurz jsme se přihlásili asi ze stejného důvodu jako všichni…tedy frekventní pobývání v horských terénech, s hrozícím lavinovým nebezpečím, a minimální až nulové zkušenosti se záchranou, lavinovým terénem a vyhledáváním v lavině, přestože vyhledávače s sebou na hory z povinnosti vozíme.

Hlavním aktivátorem  naší skupiny byl Lubor, který také většinu z nás přivedl ke skialpování.

V pátek večer se valná většina z nás setkala v hospodě na Peci. Tam nám teprve došlo, proč průvodce Libor opakovaně v emailech upozorňoval jak důležité je stihnout  sraz se skutrem v sedum u Kapličky. V hospodě na Peci totiž čas nějak rychle plyne, a  přestože jsme celé odpoledne řešili, co s volným pátečním odpolednem, a že přece v hospodě nevydržíme tak dlouho, za deset minut sedum jsme začali řešit, jak pro pána jána stihneme ten skutr, když to ke kapličce trvá aspoň čtvrt hodiny. Ke skutru jsme přišli v sedum deset, a tvářili jsme se, že jdeme včas, možná i s drobnou rezervou, skutr se tvářil že už má být dávno pryč a  průvodce kurzu Libor se  tvářil, že tohle je zcela běžná praxe a že ho jednou fakt překvapí až nějaký klient přijde včas.

U skutru  jsme se seznámili s dalšíma dvěma spolukurzovníkama, Míšou a Tomášem, naložili batohy a nalehko vyrazili na chatu, většina na pásech a menšina, bez lyží, bez bot, či bez obojeho, po svých. Ač bylo tak minus dvacet, zima nebyla, ba naopak…člověk litoval, že před kopcem nějakou vrstvu neshodil. Nebe bylo vymetené, sníh se do tmy třpytil a  mráz štípal do tváří, tak cesta utekla rychle a když jsme přišli k chatě a zůstali v údivu koukat na sněhem nádherně nasvícenou Sněžku, která působila dojmem, že je od nás na dvacet minut chůze, shodli jsme se, že bysme klidně šli rovnou nahoru.

Po rychlém zabydlení v jedné, společné, velké, ale  útulné místnosti, vytápěné reaktorem(zavedený výraz pro kamna velikosti  menšího osobního auta), proběhlo seznámení účastníků zájezdu, zaměřené především na zkušenosti jednotlivých členů se skialpy, terény, motivací ke kurzu. Kromě Tomáše, Míši a Lubora jsme všichni vyprávěli své zkušenosti z prvních lyžování s Luborem. A ještě večer u čaje proběhla úvodní powerpointová přednáška o základech skialpinismu,  kterou jsme k mé velké radosti dostali i v tištěné podobě.

Před spaním jsme ještě rychle vyřešili kdo má jak teplý spacák, a tudíž jak blízko reaktoru bude spát, aby mohl ráno eventuelně přitápět, a my, kteří jednak máme teplý spacák a jednak vlastní tělesný reaktor, přestože daleko od reaktoru, usínali dlouho. Ráno, pokud si dobře vzpomínám byly reklamace pouze na vysokou teplotu a to pouze od jednoho chronicky si stěžujícího účastníka, který situaci vyřešil intenzivním odstěhováním se od reaktoru, a další noc už jsem si nestěžovala.

 V sobotu jsme se probudili do neskutečného počasí, sice asi 15 pod nulou, ale sluníčko na plné obrátky, nebe bez mráčků  a  Sněžka ještě blíž než večer. Po té, co jsme se shromáždili před chatou, jsme si nejdříve zopakovali kam by měl člověk chodit čurat, aby před chatou nebyl žlutý sníh a  po nalezení vhodného nekontaminovaného úseku jsme pokračovali rychlou instruktáží o práci s vyhledávačem. Pak už ve dvojicích jeden druhému zahrabával chudáky pípáky…první pokusy  byly žalostné, a jenom dobře, že pípáky nemají tepelné jádro, které by se dalo podchladit, protože když už člověk zaměřil, tak nezasondoval, a když už zasondoval, tak nevyhrabal..až si člověk říkal, že takhle pomalu ještě nikdy nikdo nic nevyhrabával.. Naštěstí s přibývajícími pokusy se čas zkracoval, a dovednost zvyšovala, a dovoluji si tvrdit, že několik pípáků by možná i přežilo.   Před obědem proběhlo ještě hledání pípáku na čas, kde se jasně prokázalo, že když člověk hledá za odměnu, kterou v tomto případě byl multifunkční šátek, jde mu to mnohem elegantněji a v mnoha případech i rychleji. Jen ten můj chudák pípák by se mnou asi na hory nikdy nevyrazil, protože jsem jako kamarád selhala.

Ještě před obědem jsme si každý zkusili vykopat kubík sněhu, což je třetina toho, co musí člověk vykopat, aby vykopal člověka metr pod povrchem….a nevim jak ostatní, ale ja jsem si fyzicky sahla dost hluboko, a slibila jsem si, že od ted vsechno co na horach vymyslim, vydelim aspon dvěma, abych mela cas a silu na eventuelni zachranu, která je mnohem narocnejsi nez samotny sportovni vykon.

K obědu Zuzka na reaktoru  uvařila zelňačku, která byla jako od maminky, a pak už jsme vyrazili na krátkou odpolední vyjížďku, za neskutečně krásného, i když mrazivého počasí. Hezké odpoledne jsme pak zakončili v Boudě v Obřím dole bohatýrskou večeří, kterou spousta z nás, včetně průvodce Libora, nemohla dojíst, ale naštěstí se obětovala Zuzka, která jídlo nerada vyhazuje.

V hospodě jsme se pak sešli s Kačkou, členkou červeného kříže, která nám večer přednesla Kurz první pomoci v horách, a nechala nás resuscitovat Kevina, což na mnohých  nechalo zážitky na celý život.

 Neděle nás přivítala do trochu mlžného oparu, a to že nebylo vidět na Sněžku nám malinko zkazilo náladu. Rozhodlo se tudíž pro kratší a mimohřebenovou variantu výletu. Cestou jsme zkoušeli určovat sklon svahu, lavinové riziko, tvrdost sněhu, sněhový  kvádr apod.

Průvodce Libor, podobně jako Saturnin, vyndaval z batohu spoustu zajímavých a nezbytných věcí, jako je pilka na sníh, foťák, kamera, náhradní oblečení….jsem přesvědčená, že kdyby někoho z nás přepadla trudomyslnost, vytáhne i škrabošku Mikuláše a čerta, nebo kytaru.

Pohodlným výšlapem jsme dorazili na Výrovku, kde jsme opět bohatýrsky pojedli, a pak že už se jenom přes hřebínek přehoupneme do chaty….k mrazivému vzduchu se přidal vítr, a tak můj nápad, že vydržím svrbění uší až zastavíme a pak až si narovnám čepici a nasadím kuklu,  mi přinesl nejlehčí stupeň omrzlin ušních lalůčků a špičky nosu. To že opravdu přituhlo jsme jasně poznali i na průvodci Liborovi, který zatímco celý víkend v minus 20 poletoval venku v tričku, tenké bundě a šátku přes uši, si při fujavici na kopci nasadil kapucu.

Odpoledne už jsme jen vymetli reaktor, naštípali dříví, naložili baťohy a sjeli k autům. Proběhlo dojemné loučení s průvodcem a vehementní slibování, že se co nejdřív zase uvidíme, minimálně při kurzu pro pokročilé…což Libore mimochodem nadále dost intenzivně hrozí.

Co říci závěrem, myslím že celá skupina jsme se shodli na tom, že lavinový kurz byl vedený profesionálně, prakticky a názorně, s maximálním poměrem cena/výkon. S Liborem je sranda, umí věci vysvětlit, ale zároveň dokáže vykopat člověka z chaty, když se člověku vůbec nechce, protože mu je zima, takže člověk neproválí celý den v chatě.Z mého pohledu se jednalo o jeden z nejpodařenějších víkendů za letošní zimu, a to jsem vášnivý běžkař… jo a Libore: Situace je následujícíJ

Johanka. ( za skupinu Johanka, Lubor, Lucka, Pavel, Pavlína, Zuzka, Míša, Tomáš)

Sice později, ale stojí to za to, díky Johanko

Více fotografií najdete zde: