Skialp pokročlí Rudolfshutte

Protože nás již omrzel pohyb po přelidněných sjezdovkách a v přelidněných běžeckých stopách, hledali jsme nějakou alternativu pohybu v terénu, ale bez zástupů lidí. Myslím, že se nám to povedlo. S Liborem jsme v lednu prošli kurzem pro úplné začátečníky. Ten se konal v Obřím dole  v Krkonoších a nechal nás nahlédnout do tajů a krás skitouringu.

Rudolfshute 14.2.-17.2.2013 : zážitky z pohledu začátečníka.

Cesta do Rakous na Rudolfshute ubíhala plynule. Celou dobu však ve skrytu závidím partě z Plzně, mají to do Alp přece jenom o 3 hoďky kratší cestu než my z Liberce. Proto také  stihli  pěkný výšlap do sedla nad chatou v den příjezdu. Do pozdního odpoledne bylo jasno a krásně. Ale v noci to začalo : jak říká Libor – nakydalo odhadem 20 cm nového sněhu a nic moc nebylo vidět. V 8 hodin ráno po snídani vyrážíme na výšlap v okolí chaty, stoupáme směrem nad Weisse. Při stoupání se jasně projeví to, že mlaďasové z Plzně mají výbornou fyzičku a své vlastní skialpové vybavení. Já s Honzou se statečně držím na chvostu výpravy. Vystoupali jsme až na  začátek místního ledovce, asi dvě a půl hodiny pochodu – 600 výškových metrů, tam ale padlo rozhodnutí, že vzhledem ke špatné viditelnosti sjedeme zpátky a pověnujeme se vyhledávání zasypaného. Na to byly vzhledem ke sněhopádu podmínky docela dobré. Sondování, vyhledávání a rozbor sněhu, Petr s Jirkou dokonce stihli vyhrabat kubík sněhu na čas(viz foto). Pak už nás čekala jen výborná večeře a večer povídání o plánování  tůry a používání mapy a teorie záchrany z ledovcových trhlin - málem jsme si přitom zauzlovali prsty (chce to předem uzly trošku potrénovat). Ráno se probouzíme a všude kolem opět nakydáno tak 15 až 20 cm nového, mlhavo a stále popadává. Z dobytí vrcholu dnes asi nebude nic. Nastoupáme k velké sněhové převěji a začne výcvik samozáchrany a záchrany kamarádů z trhliny. Musím říci, že i  s guidem v zádech je to náročné a bude záležet na rychlé reakci a zkušenosti záchrance. Po celodenním pobytu ve vypůjčených botách moje nohy vykazují puchýře, jeden velký jak pětikoruna a druhý o něco menší. V neděli ráno je konečně jasno a nesněží. U snídaně se rozhoduji vzdát plánovaný výstup na vrchol Hohe  Furleg. Představa, že v půlce stoupání budu mít sedřené nohy a někdo (asi  Honza ) to bude muset kvůli mně obrátit nazpět, mi je nepříjemná. Zbytek výpravy volně stoupá  čerstvým sněhem k vrcholu, čeká je 800 výškových metrů. Po celou dobu je sleduji ze sjezdovky, po které se hrabu alespoň do sedla ( 2.515m) nad Rudolfshute. Tam v klidu a bez lidí pozoruji, jak parta dosahuje až na kýžený Hohe  Furleg (2943m). Stopy ve sněhu, které zanechávají při sjezdu, vypovídají o těžký pohodě a vyplavených endorfinech. Teď už jen společné pivko na Rudolfce a sjezd dolů po sjezdovce na parkoviště. Vše  hlavně díky Liborovi klaplo tak jak mělo a pocit z toho i pro začátečníka je fantastický.

 P.S. Do 14 dní si za vydatné  Liborovi odborné pomoci  pořizujeme vlastní skialpovou výbavu. No kde jinde než v HUDY Pardubice.  Na  první výlet vyrážíme v našich Jizerkách. Za slunného mrazivého dopoledne stoupáme z Ferdinadova údolím Malého Štolpichu, na Bílou kuchyni a zpět z Hřebínku dolů do údolí. Ticho, klid, nádherná  příroda, bílý sníh  a my dva.

Jestli i náš první výstup v Alpách bude stejně krásný, tak už vím, že jsme kouzlu skitouringu nadobro propadli.

Díky Zuzko za repotík