Wildspitze

Reportík od Anny, děkuji

Wildspitze, 21.-23. 8. 2015

Pokud se chcete v horách dostat na místa, kam byste se sami neodvážili, protože nemáte ani dost zkušeností, ani dost vybavení, najmete si horského guida. Pokud si to chcete užít, zavolejte Liborovi. On totiž vyšel na nejvyšší vrchol Tyrolska, 2. nejvyšší horu Rakouska, Wildspitze (3770 m n. m.) i s námi třemi.

Začalo to už před dvěma lety o Vánocích. Jitka dostala od svého manžela cepín. No, zasmály jsme se, zakroutily hlavami. O rok později dostala k cepínu nabídku KozichGuide a že prý je to myšleno jako holčičí víkend, Jitka si má s sebou vzít nějaké kamarádky a manžel pohlídá jejich tři děti. Na holčičí víkend nás dostal. Probíraly jsme možnosti, kam se můžeme s Liborem vydat a nakonec jsme se usnesly na výstupu na Wildspitze ve skupině Jitka (ta musela), Jana a Anna. Hory máme všechny rády. Nemohly jsme ale vědět, jestli máme rády i lezení v mačkách, po ledovci, na laně. To jsme totiž žádná nikdy před tím nezkusily. Ve vysoké nadmořské výšce jsme byly na lyžích, ale takhle vysoko žádná. S ledovcem měla zkušenosti trochu Jitka z Norska. Jinak máme všechny děti a naše kondice je, řekněme to nadneseně, průměrná. Nevíme, co Standa, Jitčin manžel (jeho report tady taky někde najdete), Liborovi o nás navyprávěl, že kývl na to nás na ten kopec vzít. To ale nechme stranou, zvládly jsme to přece. A zvládly jsme to díky Liborovi.

Libor zvolil klasiku. V pátek jsme přijeli do Ventu, popovezli se pár výškových metrů lanovkou a pak cca za hodinu a půl vystoupali na Breslauer Hütte. Už cestou nám Libor pověděl o tom, co nás čeká, jakým půjdeme tempem a také to, že původní plán – sobota aklimatizační výstup, krátký kurz samozáchrany, trénink chůze po ledovci a neděle výstup – budeme muset kvůli počasí změnit. Na vrchol se půjde hned zítra. Bez aklimatizace. Předpověď na neděli byla totiž špatná, zatímco v sobotu mělo být krásně. Informaci jsme přijaly celkem s lehkou hlavou, význam aklimatizace jsme tušily jen teoreticky. Ale rozhodnutí to bylo dobré, stejně jako všechna další, která Libor během naší cesty udělal. Naše tempo při výstupu bylo pomalé. Zpomalovala nás nejen kondice matek od plotny a kancelářských krys, ale také nedostatečná aklimatizace a začátečnická manipulace s veškerým vybavením. Libor ale nedal najevo despekt a jen nás pomalu a jistě popoháněl. Nervozita ale v naší skupině nepanovala ani náhodou. O záchvatech paniky, které jsme si každá vnitřně na různých místech cesty prožily, jsme si řekly snad až v neděli na dálnici u Mnichova. Zkrátka z Liborova vedení byla cítit jistota a především to, že ví, co dělá. Proto nás hnal, když viděl, že jdeme pomalu a sluníčko bude už v poledne pálit a rozpouštět sníh na ledovci. Proto rozhodl, že nahoru nepůjdeme ferratou, jak je běžné, ale využijeme ojedinělou možnost stoupat strminou vpravo vedle ferraty, která byla letos v létě povolená, a tak nehrozilo nebezpečí laviny. A proto také rozhodl, že se nebudeme strkat na hlavním vrcholu, který byl díky skvělému počasí doslova obsypaný lidmi, ale vystoupíme na vedlejší vrchol strminou pod hřebínkem. Věděl, že pro nás bude snazší slézt při zpáteční cestě ferratu bez maček a že bez nich poslední sněhovou část už zvládneme. Věděl, že pauzy potřebujeme, ale dělal je jen tak krátké, jak bylo nezbytně nutné. Byl prostě zkušeným vůdcem, ale i trpělivým parťákem a společníkem. Nedělní půldenní cestu do sedla Rofenkarferner a krátkou zkoušku chůze po ledovci jsme si už užily celkem bezstarostně. Byly jsme šťastné, že jsme mohly ten úžasný výlet prožít. A kdybychom měly něco podobného podniknout ještě jednou, tak jedině s Liborem. Díky!

An.